Historie
Pocinovice největší z někdejších jedenácti chodských vesnic a nejvýchodněji položená ves, vystavená na úpatí Jezvineckého lesa, leží na hranici domažlického a klatovského okresu. Zmíněných jedenáct nejstarších vsí, o nichž historické prameny mluví až od 14. století jako o strážných vsích při obou domažlických zemských stezkách na jihozápadní hranici českého státu, tvoří vsi Draženov, Chodov, Klenčí pod Čerchovem, Chodská Lhota, Mrákov, Postřekov, Pocinovice, Starý Klíčov, Stáž, Tlumačov a Újezd.
K výkladu jejího jména, odvozeného od nedalekého vrchu Sinova se pojí zmínka k roku 1193 na listině plaského kláštera, v níž je mezi ostatními zminován svědek (testis) Pocin. (Cod. dipl. I., str. 310/10). Podle lingvisty Profouse je jméno Počinovice, jak se ves v minulosti nazývala, vzpomínkou na jakýsi skutek, podnět, počin. Nový tvar Pocinovice vznikl pod vlivem germanizovaných jmen s –tz- a německé jméno Putzenried pak povstalo z českého pouhým zkomolením. První listinná zmínka je z 16. března 1325 v privilegiu krále Jana Lucemburského zachovaném pouze v pozdějším opise v listině Karla IV. z roku 1360, kde je uváděno celkem 9 chodských vsí.
Ves užívala všechny svobody a výsady, které Chodové dostali od českých králů a s nimi patřily také Pocinovice k chodskému hradu. Korporativně uspořádaný celek jedenácti chodských vsí tvořil jednotnou obec s vlastní pečetí, praporem, samosprávou a společnými výsadami.
Pocinoviští sedláci náleželi vždy k radikálnější části chodského společenství. Úkolem domažlických chodů jako královských poddaných bylo střežit zemskou hranici.
